Čas na trávení

"Každodennost odhaluje chladnou moc hlavních hodnot."

(Jolanta Brach-Czaina)

"Máš pěknou gumičku do vlasů, Dori," řekl jsem své dceři. "Od koho jsi ji dostala?"

"Od tebe," řekla ledovým hlasem princezny Elsy a v jejích očích jsem četl, že jsem právě překročil čáru. Jak se říká, mléko přeteklo.

Okamžitě jsem se začal omlouvat a vysvětlovat, že s mou pamětí není něco v pořádku. Je pro mě stále těžší si pamatovat jména, místa, musím si pořád všechno psát, snadno zapomínám to, co mi někdo řekne, co komu slíbím, a teď vidím, že zapomínám i dárky k Vánocům.

"Já si myslím, že je to tím, že vždycky všechno tak zhltáš," odpověděla Dori.

Rozesmál jsem se. Věděl jsem přesně co myslí. Pokaždé, když spolu jíme, já a moje dvě dcery, ony ani nezačnou a já už dojídám. Když si koupíme zmrzlinu, tak ve chvíli, kdy najdeme volnou lavičku, já už koušu kornout, zatímco ony teprve začínají lízat.

Úplně jsem nerozuměl tomu spojení mezi jídlem a pamětí, ale přišlo mi to zkrátka vtipné. A když Dori viděla, jak mě svým vtipem pobavila, tak se zdálo, že mi odpouští.

Reflektování a trávení

O několik dní později jsem měl setkání se svou supervizorkou Rocio, chtěl jsem se s ní podívat na aktuální úpravy v mém pracovním režimu. Když jsme o změnách, které jsem už udělal nebo se na ně chystám, mluvili, ukázalo se, že obecně hledám více prostoru pro reflexi.

Poděkoval jsem, opustil Zoom meeting, zavřel počítač, nazul boty a šel jsem tento krásný supervizní proces trochu "poreflektovat", abych to, o čem jsme mluvili s Rocio, uvedl do praxe.

Hned po pár metrech se mi znovu vybavila věta mé dcery: "Vždycky všechno tak rychle zhltáš."

A konečně mi to došlo. Ona vlastně udělala skvělou metaforu! Ano, rozhodně rychle jím, ale také si nechávám málo prostoru na trávení. Každý den jsem ponořený do tolika různých událostí, že mi občas chybí čas na jejich zpracování. Jen to prostě hltám. Jak jídlo, tak zkušenosti.

V mé psychoterapeutické práci se společně s kolegy snažíme, aby součástí každého síťového setkání byly reflexe a aby na ně bylo co nejvíc času. Otáčíme se k sobě, sdílíme své myšlenky a pocity jen mezi sebou, rodina poslouchá a my je pak zveme k tomu, aby se podělili o to, co jim běželo hlavou, když jsme si povídali o tom, o čem si oni povídali. Touto meta úrovní celý proces zpomalíme a dáme každému víc prostoru k "trávení".

Poté, když schůzka skončí a rodina (nebo jiná síť blízkých) odejde, zůstaneme s kolegyní nebo kolegou ještě pár minut, abychom si vychutnali příjemné pocity, setřásli ty nepříjemné a poskytli si zpětnou vazbu. A i potom, když jsem sám, jedu na kole, ležím na zemi nebo sedím v tramvaji, vedu vnitřní dialog sám se sebou, který se už netýká přímo dané rodiny, ale spíše mojí práce. A ten nakonec může vyústit v napsání něčeho takového co píšu teď.

Takže... mám vlastně spoustu příležitostí k reflexím, dalo by se říct...

Normální trávení

Jenže můj život se neskládá pouze z terapeutických setkání. Taky spím, sprchuji se, uklízím si byt, skenuji dokumenty, umývám nádobí, jezdím na kole, povídám si s přáteli, píšu zprávy, připravuji jídlo, nakupuji, hraji si s dětmi, procházím Facebook, píšu tento blog, čtu knihu, telefonuji s rodiči, běhám, cvičím....

Jsem zvyklý tyto činnosti považovat za něco rutinního, automatického, co nevyžaduje zvláštní pozornost. Naopak, někdy se při nich snažím myslet na něco jiného, ​​třeba na něco, co potřebuji vyřešit, rozhodnout nebo naplánovat.

Ale můžeme se na to dívat i jinak...

Nedávno jsem objevil polskou filozofku Jolantu Brach-Czainu. Ve své úžasné knize Škvíry existence, kterou právě čtu, tvrdí, že tyto činnosti nejsou vůbec nesmyslné, spíše jsou to naopak jedny z „trhlin“, odkud se můžeme dozvědět něco zajímavého a důležitého o naší existenci. Nabízím krátký citát z knihy, z kpasáže, která pojednává o úklidu:

"Když sbírám rozházené předměty, stavím se na stranu řádu proti destrukci povšimnuté vně, zároveň si ale nasazuji masku a přijímám roli v dramatu, který se tu rozehrává. Díky tomu můžu sama před sebou schovat vnitřní chaos a na chvíli na něj zapomenout.“

Může to znít trochu zvláštně takto filozofovat nad úklidem, ale když jsem si to přečetl, uvědomil jsem si, že opravdu není důvod, proč bych měl nevšední zážitky (jako třeba popsaná síťová setkání) tolik nadřazovat nad běžnou rutinu. Jinými slovy, mám tendenci soustředit se pouze na výjimečné události - důležité dialogy, rozhodnutí, jednání, oslavy, návštěvy mimořádných míst a podobně, ale význam rutinních aktivit omezuji na minimum. Ignoruji je. Jak píše Brach-Czaina:

"Každodennost je budována z mizejících gest, mizejících problémů, z plánů, které ztrácejí význam, jakmile jsou vykonané. Je to úsilí, které uzavírá k němu přiléhající nicota."

Značná část našeho života tedy z tohoto pohledu mizí v nicotě. Přitom ale stačí docela málo, aby tomu tak nebylo. Pohlédnutí do nicoty, jakkoliv krátké, jí dělá méně "nicovitou" a když se v ní navíc na chvíli zastavíme, z ničeho se stává něco.

Prožívání všeho

Když moje dcera řekla, že všechno tak rychle zhltám, nemyslela žádné speciální jídlo. Měla na mysli každodenní jídlo. Snídani, večeři, zmrzlinu.

Když už jim nějaké speciální jídlo, většinou ho nehltám. Mám tendenci jíst jej s rozvahou, pomalu, vychutnávat si jej. Ale s běžným, každodenním jídlem, to má pravdu. Spěchám.

Všichni však víme, že je zdravé jíst pomalu a nechat trávicímu systému dostatek času na jeho zpracování. A náš jícen, žaludek a střeva nedělají rozdíl mezi svátečními obědy a odpoledními svačinami.

Mohlo by to platit i pro nervový systém a mysl (která podle mého vidění světa není samostatným systémem, ale spíše se vznáší někde mezi systémy)? Neměli bychom kromě mimořádných událostí věnovat pozornost také velmi běžným, rutinním věcem?

Myšlenka je to samozřejmě pěkná, ale pokud bych ke svým rutinním činnostem přistupoval tak, jak navrhuje Jolanta Brach-Czaina, s největší pravděpodobností by se čas potřebný k jejich provedení zdvojnásobil. A já tyto činnosti potřebuji spíše zkracovat Kde jinde mám šetřit čas, když ne na nudné rutině?

Těžká otázka. Ale je léto a letní dovolené jsou jako stvořené pro experimentování s touto novou perspektivou. Já už mám svůj experiment za sebou. Vyšel dobře. Prožíval jsem každý krok na cestě do snídaňové místnosti, zachytával každý pohyb mraků na obloze splývající s hladinou moře, vciťoval jsem se do každého milimetru kůže při mazání mých dcer opalovacím krémem, společně jsme důkladně zvažovali, jestli si dáme zmrzlinu teď nebo až za chvíli a na kolik stupňů pustíme klimatizaci. A neustále jsem všechno reflektoval (dcery se občas připojily, ale ony na to moc nejsou:-).

Akorát nevím, jestli to pomohlo, abych si příště zapamatoval co komu dávám k Vánocům...