Prosvítit kořeny

(výtvarné zpracování: Markéta Profeldová @marketa_profeld_tattoo)

Umělecká díla zpravidla zobrazují nevědomý svět, tedy naše "podvědomí", jako temnotu, chaos, skryté nebezpečí, které není možné racionálně uchopit a ani bychom se o to snad ani neměli pokoušet.

"Příliš mnoho vědění škodí, u kořenů má být tma," říkávala Anna Pammrová, česká myslitelka a feministka*.

Moje temná stránka. Mé osobní peklo. Můj stín.

A dává to smysl. Obzvlášť přirovnání ke kořenům je výmluvné. Pokud vytrhneme kořeny ze země a budeme je držet dlouho pod světlem, rostlina nepřežije. Ano, u kořenů rozhodně musí být tma.

No ale není to lákavé? Vědět, co to je tam dole... tam v dálce... tam uvnitř... zkrátka kdekoliv si myslíme, že naše podvědomí sídlí?

Určitě ano. A já si myslím, že je možné tento svět navštívit, aniž bychom ho museli vytrhávat ze země. Přičemž pod slovem návštěva si nepředstavuji situaci, kdy host tři minuty po příchodu do domu bez zeptání otevře ledničku a dá si na co má chuť**.

Myslím takovou návštěvu, kdy pomalu a s úctou vcházíme do nádherného chrámu a skoro se nemůžeme pohnout, jak jsme ohromeni jeho krásou.

Hvězdné brány

Obraz nevědomí jako něčeho velkého a temného nás často vede k hledání speciálních vstupů, kterými se dá do tohoto světa dostat. Mnozí stráví podstatnou část svého života tím, že po takových vstupech pátrají. Očekáváme něco jako hvězdnou bránu, za kterou se budou vyjevovat dramatické scény z temných stránek našich životů.

Je nepochybné, že například ceremoniální užití ayahuascy nám může přinést spoustu zážitků a ukázat sebe samé a svět kolem v zajímavých a zcela nových perspektivách. Avšak není snadné říct, zda mají tyto vhledy více společného s námi samotnými, rostlinou, šamanem, kulturou, ve které žijeme, nebo kulturou, která obřad vytvořila.

Někdy se ale zdá, že obsahy našeho podvědomí si můžeme prohlédnout v situacích, které jsou daleko vzdálené ayahuascovému obřadu. Třeba během telefonátu s mou mámou:

"Pavle, já pro děti přijedu, nemusíš je sem vozit, máš hodně práce," opakuje s naléhavostí v hlase moje pětasedmdesátiletá matka, která nedávno prodělala operaci oka, bydlí osmdesát kilometrů daleko a neřídí auto, jezdí pouze vlakem. 

Málokdy se naše interakce obejde bez toho, abychom si "přehráli" tento vzorec, který by zjednodušeně bylo možné popsat takto: ona pomoc nabízí, já odmítám.

Zdaleka se přitom nejedná jen o péči o děti. Může jít o nabídku finanční výpomoci, nesení tašky, dolití omáčky, ještě jeden koláček, zašití ponožek, o cokoliv.

Zpravidla si tento vzorec zopakujeme vícekrát, přičemž posunout dál se můžeme jen ve chvíli, kdy je moje odmítnutí jasné a zřetelné. Pokud máma v mém hlase uslyší jakékoli zaváhání, okamžitě nabídku zopakuje.

Moje reakce na máminu část tohoto vzorce, tedy nabízení pomoci, se měnily v průběhu času. Rozdělil bych je do tří fází.

První fází byla zlost. Její nabídky pomoci jsem bral jako urážku, jako způsob, kterým mi naznačuje, že jsem neschopný nebo nekompetentní. Samozřejmě to tak nikdy nemyslela a nemyslí. Ale obzvlášť v období, kdy jsem si sám svými schopnostmi a kompetencemi nebyl zcela jistý, jsem ji poslouchal pod vlivem těchto nejistot.

Druhou fázi bych nazval ostentativní lhostejnost. Dával jsem si telefon tak daleko od ucha, co to šlo, případně jsem ho někam položil, začal dělat nějakou nahodilou aktivitu, jako třeba krájet mrkev, a čas od času jsem do mikrofonu zakřičel „NE“.

Třetí fází byla obyčejná lhostejnost hraničící s disociací. Prostě jsem se vypnul. Byl jsem nepřítomen a pouze čekal, až to skončí. Svoje „ne“ jsem opakoval tichým, robotickým hlasem.

Vyjádření lásky

Tentokrát jsem však zažil něco jiného. Pocítil jsem zvědavost, která byla úplně nová. Přestal jsem poslouchat slova a začal jsem prozkoumávat vzorec samotný. Cítil jsem skutečný zájem o to, jaké poselství nese. Bylo to, jako bych při rutinním zalévání kytek najednou mohl prosvítit půdu a na okamžik zahlédnout jednotlivá vlákna kořenového systému, jak do sebe vsakují živiny.

Nedokážu přesně říct, co se stalo. Možná to bylo tím, že jsem byl uvolněný a měl na telefonát mámě dost času. Mohlo to souviset i s tím, že jsem to byl já, kdo volal, a ne ona, což je daleko obvyklejší varianta. Možná to bylo celým mým současným životním obdobím, kdy se nejen víc věnuji detailům svého života, ale také o nich zkouším psát.

V každém případě byl tento rutinní okamžik mou hvězdnou branou ke kořenům. Zahlédl jsem jejich propracovanou a komplikovanou stavbu pod zemí.

Všiml jsem si, že slova "já pro ně přijedu" nesou dvě zprávy zároveň. První z nich je "bojím se o tebe" a druhá "mám tě ráda". Já jsem si však zvykl reagovat jenom na tu první zprávu. "Nemusíš se bát!" křičel jsem na začátku a chtěl jsem o tom nejspíš přesvědčit i sám sebe. "Kdy už se sakra přestaneš bát?!" byla moje další reakce, která potom přešla do rezignovaného "Ty se prostě budeš bát furt".

Když jsem si ale teď víc všiml té druhé části, tedy zprávy "mám tě ráda", tak najednou nedávalo smysl se tomu bránit. Proč bych měl odmítat vyjádření náklonnosti?

Když se narodí dítě, tak především v prvních dnech, týdnech a měsících života je pomoc neoddělitelná od lásky. Přitisknutím miminka na hruď jej přidržuji, zahřívám - tedy mu pomáhám - a také vyjadřuji svou lásku. V pozdějším věku zbyde "jen" vyjádření lásky. Otázka by tedy mohla znít: chci se bránit objetí od své mámy?

"Ne, mami, já je přivezu," slyším sám sebe říkat pomalu a uvědomuji si každé slovo. Poslouchám svůj hlas, který je jemný a melodický, daleko od robotičnosti předchozích reakcí. "Ale díky, je to od tebe moc milé,"dodávám a v mém hlase není žádná ironie. Cítím se dojatě, když si uvědomuji, co vše je obsaženo v tomto opakovaném gestu, v tomto ritualizovaném vyjádření lásky.

Barvy kořenů

Kdybychom zůstali u metafory kořenů, bylo to, jako bych měl možnost na chvíli spatřit kořenový systém naší rutinní konverzace s mámou v celé jeho kráse. Jako kdyby se najednou prosvítila hlína a já mohl vidět, jak se jednolitý kmen stromu rozvětvuje, proplétá, krčí, ztenčuje, roztahuje a mísí se s dalšími kořenovými systémy, podhoubím a nejrůznějšími živočichy.

Myslím, že kořeny nejsou temné. Jsou schované ve tmě, ale jsou barevné, pestré, rozmanité, hrají všemi barvami života. Dokonce bych řekl, že ta tma kolem jim pomáhá, aby si svoji pestrost a barevnost uchovali. Aby nezešedly...

P.S.

Pár dní poté, co jsem dopsal tento text, jsem poprosil mámu, aby si jej přečetla. V následném rozhovoru jsme se mimo jiné shodli na tom, že je docela těžké o podobných věcech mluvit. Jakoby poukázáním na něco, co se stalo běžnou rutinou, hrozilo narušení dlouho budované rovnováhy.

Uvědomil jsem si, a mámě jsem to i řekl, že pro mě vlastně bylo daleko lepší to napsat než říct, protože jsem se obával, že by to mohla vnímat jako nevděk. V psané formě si mohu víc vyhrát s detaily svého sdělení.

Máma, která takřka celý život učila výtvarnou výchovu na základní umělecké škole, se na okamžik zamyslela a odpověděla mi, že něco podobného zažívá při malování. Člověk si může hrát s detaily něčeho, kolem čeho jenom chodí a ani si toho nevšímá.

"Potom, když to namaluju, tak už to vnímám úplně jinak," dodala.

Myslím, že i já budu interakce s mámou vnímat od teď úplně jinak.

Poznámky

*alespoň ji takto cituje Jáchym Topol v tomto rozhovoru

**tuto metaforu jsem odposlechnul od Harlene Anderson