(výtvarné zpracování: Markéta Profeldová @marketa_profeld_tattoo)
Nedávno mi bylo pětačtyřicet a při té příležitosti jsem si uvědomil, že již více než polovinu svého života pracuji v pomáhajících profesích. Začínal jsem ve 22 letech jako sociální pracovník, poté jsem vystřídal pozice psychologa, case managera, individuálního psychoterapeuta, rodinného terapeuta, a aktuálně všechny tyto role kombinuji při facilitaci síťových setkání Otevřeného dialogu.
A po celou tu dobu mě neustále zaměstnávají dvě takřka nerozluštitelné hádanky: závislost a dialog.
Proč hádanky? A proč nerozluštitelné?
Hádanka, kterou přináší dialog, se odvíjí od jeho nevyhnutelnosti. Rozumíme-li dialogu, po vzoru ruského vědce Michaila Bachtina, jako životní síle, a chápeme-li život, po vzoru česko-britské psycholožky Ivany Markové, jako bytostně dialogický, je každý pokus o útěk před dialogem podobný pokusu utéct ze života.
Život je však sakra těžký, alespoň někdy, a tak ani dialog není snadný. Jakékoliv pokusy omezit dialog ve svém životě nebo se dialogu vyhnout jsou proto velmi pochopitelné. A existuje nespočet způsobů, jak se člověk může pokusit (vědomě nebo nevědomě) snížit počet nebo intenzitu vnějších i vnitřních hlasů a učinit svůj život monologičtějším.
Jako jeden z takových pokusů můžeme chápat závislost.
Potřebujeme dvě slova
Hádanka závislosti začíná samotným slovem „závislost“. Dovolte mi citovat mého oblíbeného odborníka na závislosti, kanadského profesora Bruce Alexandera (z knihy Globalization of Addiction, v mém překladu):
„Závislost není slibné konverzační téma. Když se tím směrem stáčí každodenní konverzace, je na místě očekávat nedorozumění a nepříjemné pocity, částečně proto, že lidé používají slovo „závislost“ velice odlišnými způsoby. (…) Praxe mě naučila, že produktivní diskuse o závislosti není možná, pokud se lidé nedokážou přesně dohodnout na tom, co předmět diskuse znamená.“
Naprosto s ním souhlasím, zvláště vzhledem k tomu, že v češtině máme pro závislost jenom jedno slovo, zatímco angličtina rozlišuje slova dvě: dependence a addiction. Když jsem to řekl Bruceovi, který byl u nás v Brně v roce 2017 na konferenci, procházeli jsme se zrovna v parku Lužánky, a on se najednou zastavil, překvapeně na mě zíral a předstíral, že omdlí. "Jak můžete žít jen s jedním slovem?" zeptal se ohromeně.
Ačkoliv i v angličtině je v terminologii závislostí značný zmatek, asi nikdo by nepřeložil výrok, že jsme závislí na vzduchu, termínem addiction. Na vzduchu, na vodě, na půdě jsme dependent, jsme také dependent jeden na druhém, na rostlinách, někteří lidé jsou dependent na různých látkách. Význam slova addiction je jiný. Pokud bychom byli addicted na vzduchu, buď bychom vášnivě žili jen pro vzduch, nebo bychom se cítili vzduchem zotročeni. Nebo obojí.
Jednoduše řečeno, dependence nám umožňuje žít, zatímco addiction náš život zužuje.
Zelený prášek
V problematizaci slova závislost bychom mohli pokračovat a možná bychom potřebovali ještě více slov než dvě, ale důležité poselství je, že nikdy nevíme, co mají druzí na mysli, když mluví o závislosti. To je také důvod, proč na každém síťovém setkání při vyslovení tohoto slova vždy přeruším konverzaci a zeptám se: "když říkáte "závislost", co tím přesně myslíte?"
Jako třeba na setkání s rodiči 14letého Luboše. Jeho matka mi nejprve volala a říkala, že v Lubošově pokoji našli kratom, což je vyděsilo, a pak navíc v Lubošově telefonu objevili konverzaci, kde si o užívání kratomu psal se svým kamarádem. A dodala, že volá mně kvůli tomu, že se zaměřuji na závislosti.
Kratom je psychoaktivní látka pocházející z keře z jihovýchodní Asie, která je u nás legálně dostupná (i když ne jako potravina) a v posledních letech se hodně diskutuje v médiích, jak ji regulovat. Objevuje se řada varování, že kratom způsobuje těžkou závislost. A novináři se samozřejmě neobtěžují s vysvětlováním, co přesně závislostí myslí.
Navrhl jsem uspořádat síťové setkání, kde budou oni tři, já, a kolegyně Sylva, která je jednak sociální pracovnice a jednak recovery koučka. A tak jsme se setkali. Luboš celou dobu seděl s nehybnou tváří, rukama v kapsách a očima upřenýma na nástěnné hodiny. Jednou z mála informací, kterou byl ochoten nám poskytnout, bylo, že mu rodiče přikázali, aby šel s nimi. Se Sylvou jsme ho ujistili, že nemusí nic říkat a poděkovali mu, že přišel.
Dozvěděli jsme se také, že Luboš před tímto setkáním rodičům nic o užívání kratomu neřekl. "Bylo by to zbytečné," zamumlal. Později podotkl, že jej dřív užíval, ale nyní už ne. Rodiče později řekli, že to pro ně byla pozitivní zpráva. "Ale jak můžeme vědět, že je to pravda?" zeptala se matka s úzkostí v hlase, otec si povzdechl a pokrčil rameny.
I když jsme schůzku začali hovorem o užívání kratomu, moc jsme se u toho nezdržovali. Mnohem víc pozornosti jsme věnovali tomu, že Luboš odmítá mluvit s rodiči. Jaké má obavy? Má nějaké špatné zkušenosti? V čem je to těžké? To byly otázky, které jsme si se Sylvou položili v našem vzájemném reflektivním rozhovoru. Nepožadovali jsme od nikoho žádné odpovědi, jen jsme chtěli sdílet, kam nás vede naše zvědavost.
Na další schůzku Luboš nedorazil. Tentokrát to neměl nařízené. Ale přišli jeho rodiče. Hlavním tématem, které chtěli konzultovat, pro ně bylo, jak komunikovat s Lubošem, když s nimi odmítá mluvit. A také to, jak ho dovést k odpovědnosti za to, že je součástí rodiny. Jak zajistit, že bude chodit do školy, že si bude dělat úkoly, pomáhat v domácnosti. Rodiče přišli s nápadem vytvořit seznam základních pravidel. A všichni jsme se shodli na tom, že bychom si tento seznam mohli na příští schůzce projít.
Na třetí schůzku, opět bez Luboše, přinesli rodiče návrh seznamu pravidel, přičemž jsme se Sylvou navrhli, že by bylo užitečné promluvit si o důsledcích, to znamená, co se stane, když Luboš nebude pravidla dodržovat. Při tomto rozhovoru se překvapivě ukázalo, že tady už konsensus není. Mezi rodiči to naopak citelně zvýšilo napětí, což jsme se Sylvou také komentovali.
Další setkání se zatím neuskutečnilo.
Závislost bez podstaty
Možná si myslíte, že poselstvím tohoto příběhu je, že se rodiče spletli a v rodině žádná závislost nebyla. Ale tak to vůbec nevnímám. Naopak, v této rodině má závislost vážný dopad a způsobila značné starosti na straně rodičů. Závislost se k nim dostala přes média, vzdělávací systém, rodinné příběhy, propletla se se zeleným práškem nalezeným v Lubošově pokoji, jeho konverzací na Messengeru, byla podpořena Lubošovým zarputilým mlčením a nějakým způsobem souvisela i s partnerským vztahem rodičů.
Neexistuje žádná podstata závislosti. Pro zdůraznění její prchavé povahy nabízejí někteří vědci termín asambláž, který se mi moc líbí. Původně pochází z umění. London Tate Gallery popisuje asambláž jako „umění, které vzniká sestavováním nesourodých prvků – často každodenních předmětů – získaných umělcem nebo speciálně zakoupených“.
Francouzský filozof Gilles Deleuze spolu s psychoanalytikem Felixem Guatarrim použili v knize Tisíc plošin koncept asambláže ke zdůraznění mnohosti (multiplicity) oproti jednotě a sítě událostí (network of events) oproti podstatě. Co kdybychom se přestali snažit objevovat pravé já, podstatu života, pravou povahu světa a věnovali více pozornosti všem těm různorodým prvkům, které tvoří život, svět, nás, a vztahům mezi nimi?
Koncept asambláže začali někteří badatelé (například Suzanne Fraser, David Moore a Helene Keane, autoři knihy Habits: Remaking Addictions) v posledních letech využívat pro svá studia v oblasti závislostí a pro mě to je aktuálně nejsrozumitelnější způsob, jak k tomuto obtížnému tématu přistoupit. Obzvláště úlevný je pouhý fakt, že koncept asambláže odmítá otázku "Co je to...". Účastnil jsem se tolika přednášek a diskuzí na téma "co je závislost?", že jsem na tuto otázku začal být trochu alergický, protože, abych znovu citoval Bruce, přinesla pouze „nedorozumění a nepříjemné pocity“ a nikdy žádnou shodu.
Řešitelná hádanka
Pokud se přestaneme ptát „co je to...“, otevře se mnohem více prostoru pro jiné otázky, jako třeba „kde“, „kdo“, „jak“, „s kým“, "s čím", atd. V případě závislosti jsou tyto otázky obzvlášť zajímavé, protože řada prvků asambláže působí dosti nehnutě, podobně jak to zobrazila Markéta v obrázku výše. Jakoby určité místo jinak fluidní asambláže bylo najednou více rigidní, ukotvené, neměnné. Takový kotlík, ze kterého jakoby není úniku. Ale je to jen zdání...
Skrze naši zvědavost právě na toto místo, které se v asambláži může jevit jako poněkud neproniknutelné, na vztahy mezi jednotlivými prvky, na jejich historii a příběhy, se může rozvinout velice zajímavý a bohatý dialog. Ten se pak stává živou vodou, která jemně a pomalu vtéká mezi jednotlivé části asambláže, obemkne je, rozpohybuje, natočí k sobě, a to i ty, které byly dlouhou dobu nehybné.
Když se tyto části pod dotekem druhých probudí, mohou se začít dít nové věci, nečekané a nepředvídatelné. Strnulá část asambláže se opět dostane do víru života.
Na začátku jsem napsal, že závislost může být způsob, jak redukovat dialog. Abychom se však dostali ze závislosti, musíme dialog posílit. Ano, další hádanka. Tentokrát je to ale hádanka řešitelná a síťová setkání jsou velmi dobrou platformou pro její luštění.
Comentários