Mlčení mužů

"Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí."

(Karel Čapek)

Kresba: Markéta Profeldová

Moje máma o svém tátovi (mém dědečkovi) říkala, že byl mlčenlivý muž. Ale když nakonec přece jen něco řekl, tak to sedělo.

"Muž mlčí. Mlčí. A pak se zabije," popsala legenda české psychiatrie Cyril Höschl svou zkušenost s muži vykazujícími známky deprese.

Dva Finové sedí v baru. Tiše sedí a pijí. Když číšník přinese třetí pivo, první zvedne sklenici a řekne "Na zdraví". Druhý na to odpoví: "Přišli jsme sem pít nebo kecat?"

Na tichu záleží

Svět je plný mlčenlivých mužů. Nehybné tváře kovbojů a indiánů ve westernech, mniši v klášterech, kde celé týdny nepromluví jediné slovo, otcové a manželé nastolující "tichou domácnost", neproniknutelné výrazy šachistů a hráčů pokeru.

Skoro to vypadá, že umět mlčet je pro mužskou kulturu superschopnost motivovaná jasnými důvody, které často bývají vyjádřeny krátkými údernými hesly. Nemluv a makej. Když nemáš co říct, tak buď zticha. Zamysli se, než něco řekneš.

Ženy samozřejmě také mlčí a jejich čas strávený v tichu pravděpodobně není kratší než čas mužů. Nejde mi ale o objektivní genderové srovnávání. Jen se chci podělit o vlastní zkušenost s mlčením mužů, k jejímuž zkoumání mě přivedl subjektivně vnímaný rozdíl v tichu mužů a žen pozorovaný ze sedla mého kola.

Oči za volantem

Jezdím na kole každý den. Do kanceláře, do nákupního centra, za přáteli, vyzvednout děti ze školy nebo z kroužku, každé místo v Brně je pro mě dosažitelné na kole. V batohu mám vždy jednoduchý šroubovák, hadr a náhradní triko.

Z bezpečnostních důvodů se snažím být s řidiči co nejvíc v očním kontaktu. Vidím, jestli mě vidí, ať už je "podjíždím" zprava v koloně anebo když se chystají vjet z vedlejší silnice na hlavní, po které jedu. Právě v těchto okamžicích, při těch letmých pohledech jsem si všiml, že si do nich promítám různé emoce v závislosti na tom, zda jde o muže nebo ženu.

Zpravidla, když se dívám do očí mužů, mám pocit, že se na mě zlobí. Jako bych udělal něco špatně, jako bych jim překážel nebo je svou jízdou na kole obtěžoval. Během necelé vteřiny, kdy se naše pohledy střetnou, vzniká mezi námi vztah, který mám tendenci vnímat jako nerovný. Oni jsou ti nadřazení, kteří mě hodnotí.

U žen se mi to nestává. Oči řidiček jsou buď neutrální, nebo v nich vidím záblesky porozumění, někdy dokonce péče a soucitu. Tento poměrně markantní rozdíl mě zaujal, přičemž mi bylo jasné, že spíše než s genderovými odlišnostmi má co dělat s mou osobní historií.

Prohra

Tehdy v roce 1991 mi bylo dvanáct a po vítězství místního okresního přeboru v tenise jsem se nominoval na krajský přebor v Havlíčkově Brodě. Můj o dva roky starší bratr měl za sebou už i vítězství tohoto kola a chystal se na republikové mistrovství. Chtěl jsem kráčet v jeho šlépějích. Nicméně to, po čem jsem toužil asi nejvíc, bylo uznání a hrdost mého otce, který nás oba trénoval.

Jet do Havlíčkova Brodu jen s tátou bylo samo o sobě vítězství. Obvykle jsme jako celá rodina jezdili s mým bratrem po turnajích do různých koutů Československa a na místě se rozdělili na dva týmy. Brácha s tátou se šli registrovat, obešli si kurty, zkrátka připravovali se na zápas, zatímco já s mámou jsme se šli projít do okolí, prohlédnout si místní muzeum nebo vylézt na rozhlednu.

Dnes byl konečně den, kdy jsem byl v týmu svého otce.

Stojím na tenisovém kurtu, čekám na soupeřovo podání a slyším rychlý tlukot svého srdce. Nemohu se skoro pohnout, nohy mám napjaté a těžké. První dva míčky rychle vyhazuji do autu, tep se ještě malinko zvyšuje a v puse cítím sucho. Zato oči mi vlhnou. Otáčím hlavu k tátovi, který stojí za plotem. Letmým pohybem ruky mi naznačí, abych k němu přišel. "Nestůj. Musíš se hýbat," říká tichým, ale naléhavým a trochu nervózním hlasem. Pokyvuji hlavou, ale nemohu nic říct, bojím se, že bych se rozbrečel. Rychle se otáčím a odcházím zpět na základní čáru.

Moje nohy se na základní čáře stávají betonovými sloupy přišroubovanými do antukového kurtu. Když si soupeř před podáním hází míčkem o zem, snažím se trochu povyskočit, ale je z toho spíš parodie na pohyb. V rychlosti se ještě otočím na otcovu tvář a vidím, že sklopil zrak. Zlobí se, prolétne mi hlavou, myslí si, že ho neposlouchám. V tu chvíli je mi jasné, že prohraju.

Prohrál jsem. Byl to rychlý zápas. Můj otec byl celou dobu za plotem, s kamennou tváří, mlčel. Neudělal jediné gesto. Po skončení hry jenom řekl: "Jedem." Nasedli jsme do auta a jeli domů. Byl jsem skrčený na zadním sedadle, ale nejraději bych si vlezl do kufru. Nevím, jestli jsem brečel, ale rozhodně se mi chtělo. Bál jsem se, že táta začne křičet. Ale nekřičel. Neřekl nic. Chápal jsem to tak, že je tak strašně naštvaný, že ani nemůže mluvit.

Přijeli jsme domů bez jediného slova. Máma nám oběma připravila večeři. S porozuměním, péčí a soucitem.   

Paradox ticha

Výhodou mlčení je, že nemusíte mluvit. A když nemluvíte, je těžké vám cokoliv vyčítat, kritizovat vás, anebo se s vámi hádat. Jednoduše řečno, když mlčíte, riskujete méně než ten, kdo mluví. Lépe se vyhnete konfliktům, a přitom můžete působit dojmem, že máte navrch, protože se nenecháte "unést emocemi".

Když jsem někdy během dospívání tyto výhody objevil, začal jsem mlčení využívat jako svou oblíbenou komunikační strategii. Zjistil jsem, že když nic neříkám, ostatní zpravidla prostor vyplní, a nakonec není potřeba říct nic. Uplatňuji tuto strategii zejména ve chvíli, kdy je pro mě těžké něco formulovat, kdy nemohu najít vhodná slova anebo je ani hledat nechci.

Je ale třeba zdůraznit, že to většinou není úplně vědomá strategie. Často jde o situace, kdy jsem ve velkém napětí, kdy mám sevřené hlasivky, hrdlo, rty,... zkrátka všechny části těla, které používáme k mluvení. V lepší variantě dokážu ještě udržet pozornost u druhého a poslouchat jej, nejsem už ale schopen formulovat vlastní myšlenky, docházejí mně slova, nenapadá mě co bych řekl.

Kdyby tento druh ticha mohl mluvit, řekl by: "Poslouchám tě, ale to je to jediné, čeho jsem teď schopen."

V horším případě už ale nedokážu ani poslouchat. Celkově se odpojím. Disociuji, jak se říká v psychiatrii. Jako bych se v té chvíli vznášel nad celou situací a čekal, až to skončí.

Kdyby toto ticho mohlo mluvit, řeklo by: "Nejsem tady."

Také ale mlčím, když se bojím, že bych druhému ublížil. Zpravidla je to v těch situacích, kdy se sám cítím zraněný jednáním druhého, probouzí se ve mně tendence k obraně nebo protiútoku, ale zakážu si ji dávat najevo. Vždy jsem to považoval za svou přednost, možná jsem měl i lehký pocit morální převahy. Byl jsem na sebe pyšný, že se "dokážu udržet", nepodlehnout emocím (jako jiní), dokážu zachovat klid.

Kdyby toto ticho mohlo mluvit, řeklo by: "Odmítám s tebou válčit."

Avšak to, co se může zdát jako ušlechtilý mírumilovný akt, je paradoxně ještě zákeřnější a potenciálně silnější zbraň. V té chvíli si totiž sice pro sebe nechávám spoustu peprných slov, ale neposkytuji takřka žádnou odezvu. A dobře víme, že tam, kde není odezva, není dialog. A kde není dialog, tam není život. Tím, že jsem se zabydlel v perspektivě toho, kdo mlčí, zapomněl jsem perspektivu toho, kdo je tichu vystaven a kdo se v té chvíli stává rukojmím mlčení. Zapomněl jsem perspektivu toho kluka na tenisovém kurtu, který si v duchu říká: "Zlobí se tak strašně, že nemůže ani křičet."

Prázdná bílá tabule

Ticho je jako prázdná bílá tabule, kam může kdokoli cokoliv promítnout. Já jsem si ve svých dvanácti letech na prázdnou tabuli mého táty promítl vztek. Velký destruktivní vztek. Nevím, kdy jsme spolu znovu začali mluvit, ale netrvalo to dlouho. Možná už ten večer nebo druhý den ráno. Táta pak už za pár dní zase sršel vtipem, vymýšlel pro nás s bráchou hry a soutěže, opět to byl zkrátka dokonalý táta, jak jsme ho vždycky znali.

Nikdy jsme ale spolu nemluvili o tom, co se stalo v Havlíčkově Brodě. A podobné periody se opakovaly i v následujících letech. Jednou jsme se půl roku ani nepozdravili, poté, co jsem odmítl splnit úkol, který mi dal. Celou tu dobu jsem se bál, že se jednou neudrží a vybuchne. Byl jsem si jistý, že je plný vzteku a přesně ví, proč mlčí.

Přitom ale když jsem já ten, kdo mlčí, většinou nedokážu vůbec formulovat co cítím, což je přesně ten základní důvod mého mlčení. Mám v sobě celou plejádu pocitů a hlasů, které se snaží dostat ven, ale nemají kudy, protože mám obrovský strach je v takovém stavu přivést na světlo. Nejen že se v nich nevyznám, já s nimi ani nedokážu být. Odcházím od nich pryč a veškerou energii soustředím na to, abych se tvářil co nejvíc neutrálně, protože se stydím za to, co se ve mně děje.

Přitom se nevědomky stávám projekčním plátnem. A vůbec nevím, jakou komedii nebo jaký thriller si na to plátno ostatní začnou promítat.

Možná to jsou tedy kořeny mých reakcí z jízdního kola na řidiče v autech. I když se naše pohledy střetnou jen na vteřinu, moje první, zcela automatická myšlenka je, že muži za volantem přesně ví, proč mlčí. Jsou naštvaní, protože dělám něco špatně. Něco, co si nepřejí.

Ale pokud jsem muž, který mlčí, děje se ve mně pravý opak. Mám moře pocitů, myšlenek, otázek, které se zmítají, bojují mezi sebou, a nemohu najít způsob, jak tento nepořádek pojmenovat nebo převést do slov.

Když to ještě víc zjednoduším: zatímco ostatní mohou číst ticho jako jednoduchý monolog, ten, kdo mlčí, může zažívat velmi obtížný dialog.

Přívětivé mlčení

V dialogické praxi víme, jak je mlčení pro dialog důležité. Pro všechny zúčastněné. V tichu máme možnost porovnat to, co slyšíme od ostatních, s tím, co vyjadřují naše vnitřní hlasy. Abychom vytvořili prostor pro tento vnitřní dialog, je na místě nechat působit jiné části našeho těla než ty, které používáme při mluvení.

Pokud přestaneme hýbat čelistmi, rty a jazykem a dáme odpočinout hlasivkám, uvolníme prostor například pro oči, ruce, ramena, jícen, žaludek, pánev. Také dýchání je snazší a zřetelnější, když nemluvíme. Ve chvílích ticha se v našem těle může lépe rozproudit nejen krev a kyslík, ale všechny procesy, které potřebujeme k plynulému vstřebávání všeho, co se v nás děje.

Chvílemi ticha můžeme tedy nepochybně obohatit dialog, rozvinout jej o nové úrovně. Ale jen v případě, že se s druhými o náš vnitřní dialog podělíme, když si jej nenecháme pro sebe. Jinak hrozí, že se staneme projekčním plátnem, které může být pro druhé ohrožující a děsivé.

Není to ale určitě tak, že veškeré mlčení je třeba vysvětlovat. Existují vzácné formy mlčení, které se zpravidla objevují pouze ve vzácných vztazích a které není třeba nijak oddělovat od dialogu. Jsou spíše jeho nejvyšší formou.

Skvěle to vyjadřuje Patti Smith ve vzpomínkovém textu , kde píše o svém zesnulém kamarádovi:

"Tehdy jsme si nemuseli povídat, a to je opravdové přátelství. Nikdy pro nás nebylo nepříjemné mlčení, které je ve své přívětivé formě spíše prodloužením konverzace."

Přívětivé (angl. welcoming) mlčení je možná tím typem dialogu, ke kterému v našich blízkých vztazích podvědomě směřujeme. Mlčení můžu i žen by potom z tohoto pohledu nebyla nějaká abnormalita, vada nebo úchylka, ale žádoucí stav, ke kterému se však nejdříve potřebujeme "promluvit".