Osahat si pozadí

Musíme se věnovat událostem, které se neustále odehrávají na „pozadí“ aktivit v „popředí“, jež vykonáváme záměrně; tyto události na pozadí, k nimž obvykle dochází bez našeho vědomí, jsou ve skutečnosti tím, co činí naše záměrnější aktivity vůbec možnými.“ (John Shotter)

Kresba: Markéta Profeldová

Otec z jedné rodiny našich klientů je advokátem ve známé brněnské kanceláři. Na síťové setkání přichází vždy se seznamem úkolů, kterým bychom se měli věnovat. "Myslím, že Elena by si měla popovídat o svém psovi," začne například a hned pokračuje: "Já a moje žena bychom mohli navázat na téma z minulého sezení a řekl bych, že Matěj má také o čem mluvit... že jo, Matěji?"

Na jednom z posledních setkání jsme se touto tendencí přinášet mnoho témat zabývali ve společné reflexi a on si uvědomil, že je to určitý návyk z jeho pracovních schůzek, kdy musí za hodně krátkou dobu vyřešit co nejvíc úkolů, protože každá minuta je velmi drahá.

No, rodinná terapie také není levná, nicméně její účel je jiný. Jsme rozhodně vždy zvědaví na témata, s nimiž lidé přicházejí, ale neřešíme je. Spíše než k bodům programu k nim přistupujeme jako k exotickému ovoci, které jsme nikdy předtím neviděli. Pozorujeme je, očicháváme, opatrně do nich nahlížíme, po malých soustech je ochutnáváme a pak s ostatními sdílíme své dojmy.

V pasti naléhavosti

Po pěti letech práce se síťovými setkáními Otevřeného dialogu si všímám, že jedním z indikátorů úspěšné spolupráce s rodinou nebo sítí je určitý posun, kterým klienti projdou. Podobně jako výše zmíněný otec často přicházejí na začátku s něčím naléhavým, co je potřeba okamžitě řešit.

My to samozřejmě neodmítáme. Přijímáme jejich slova, skrze ně se s nimi propojujeme ve spolupracujícím vztahu, avšak nepřipojujeme se až tak úplně k té naléhavosti. Namísto rychlého hledání řešení směřuje naše pozornost k tomu, co se děje v procesu hledání řešení. Do tohoto zkoumání zveme i klienty a doufáme, že pozvání přijmou.

Jednodušeji řečeno, namísto toho, abychom TO opravovali, začínáme objevovat události a souvislosti, které TO spoluvytvářejí, a při pohledu do nich se TO transformuje, přestává nás to ohrožovat anebo to úplně zmizí. Abych parafrázoval Harlene Anderson a Harry Goolishiana, není TO vyřešeno, ale spíše rozpuštěno.

Prošel jsem ve svém životě podobným posunem. Můj táta byl nejen mým otcem, ale také trenérem tenisu a tyto dvě role nebylo snadné oddělit. Pod jeho vedením jsem byl připraven stát se vítězem Wimbledonu, a chtěl jsem tomuto cíli obětovat každou minutu svého času. Cvičit, trénovat, jezdit na turnaje a neustále se zlepšovat byl program jak mé sportovní dráhy, tak mého života. Bohužel se mi to ale moc nedařilo. Měl jsem často pocit, že selhávám. Jak ve sportu, tak v životě.

V raném dospívání jsem se ze sportovní dráhy stáhl, protože jsem vnímal důležitější úkol: uspět mezi svými vrstevníky. Pochopil jsem, že ačkoliv je tenis krásný sport, odrážet míčky je něco jiného než odrážet posměšky spolužáků a úspěšné výměny na kurtu vůbec nezaručují úspěch v konverzačních výměnách se spolužačkami. A tak jsem tenisové hřiště vyměnil za hospody a vesnické zábavy, raketu za půllitr piva a tenisové žebříčky za počty sbalených holek.

Jedno ale zůstalo stejné: chtěl jsem být nejlepší. Být tím nejzábavnějším týpkem, který dokáže vypít nejvíc piv a získat si přízeň co nejvíc dívek. Nutno dodat, že nejen kvůli tomu, že poslední dvě položky jsou lehce v rozporu, se mi to až tak nedařilo. Často jsem měl pocit, že selhávám.

Konečně i moje kariéra v pomáhajících profesích začala stejným způsobem. Mé první kroky v sociální práci a psychoterapii byly zaměřeny na poznávání a aplikaci těch nejúčinnějších a nejinovativnějších metod, které pomohou lidem se změnit. Chtěl jsem vidět pokrok. Byl jsem na sebe hrdý, když lidé po několika sezeních nastartovali úspěšné změny ve svém životě. Často ale říkali, že se nemění nic. A já jsem měl okamžitě pocit, že selhávám.

Ruku v ruce s touhou po dosahování úspěchů tedy vždy přicházely pocity selhávání, a protože jsem chtěl být nejen dobrý, ale nejlepší, tak jsem je prožíval dost silně. Avšak nenapadlo mě svoje cíle nebo ambice změnit. Naopak. Vždy jsem zatnul zuby, jak mě učil můj táta, a snažil se ještě víc. A právě ty zatnuté zuby společně s velkou touhou po úspěchu a obavami ze selhání vytvářely naléhavost, která mě k úspěchu vůbec nepřibližovala, spíš naopak. Navíc z ní skoro nešlo odejít.

Zachytit vzorec

Předpokládám, že nejsem sám, kdo se alespoň na nějakou dobu ocitl v této pasti naléhavosti. A není divu. Žijeme ve světě, který je takto designován. Celá naše společnost je založena na dosahování. Dostat se na gympl, pak na vysokou, najít si ideálního partnera, mít šťastnou rodinu, vyniknout ve svém oboru, zajistit se na důchod, poznat svět, a nakonec si najít to nejlepší místo pro svou urnu.

Abychom udrželi ekonomiku tržního hospodářství v chodu, musíme za něčím jít. Mít body na programu, mít před sebou cíle je normální způsob fungování, podporovaný vládou, médii, sousedy, dokonce i některými guru životního stylu. Nevím, jestli má smysl to měnit, ale ani kdybychom chtěli, tak to nezměníme. A nezmění to ani naše síťová setkání Otevřeného dialogu.

Můžeme se ale pokusit tento vzorec zachytit, osahat si ho, podívat se na něj a do něj. Pojmenovat ho, mluvit o něm, hrát si s jazykem, kterým jej můžeme popsat. Sdílet svoje pozorování a slyšet na něj komentáře svých blízkých. Zasmát se tomu společně anebo v tom najít něco krásného.

Síťové setkání se může stát právě tím místem, kde si můžeme osahat naše životy tak, jak je aktuálně prožíváme, kde můžeme vidět, jak se naše cíle a agendy formují v procesu našeho rozhovoru, s jakými pocity jsou spojeny. Je to nejen zajímavé, ale může nás to také vést k důležitým poznatkům o tom, jakým způsobem chceme ve svém životě pokračovat.

Zaměřit se na vzorce, které řídí naše životy, je jedním ze způsobů, jak se dostat do kontaktu s událostmi "na pozadí", o kterých píše John Shotter, významný teoretik dialogické praxe, v úvodním citátu.

Aniž bychom chtěli nutně něco měnit, samotné toto zaměření může zlepšit naše prožívání života. Třeba tím, že zmírní naléhavost té touhy být pořád lepší a lepší. Zkrátka si uvědomíme, že už dost dobří jsme. A někdy dokonce přijdeme na to, že i naši blízcí jsou dost dobří.

Cítit pozadí

Osahávání si vlastních vzorců na pozadí se ale nemusí dít pouze na síťových nebo jiných terapeutických setkáních. A ani u toho nemusí být druzí lidé.

Já jsem si v poslední době vypěstoval návyk, který provádím zpravidla sám a který je v přímém protikladu k mé výkonové tendenci. Je velice jednoduchý: lehnu si na záda. Na matraci, na koberec, nebo prostě přímo na tvrdou zem. Snažím se to dělat především v těch chvílích, kdy mám tendenci zcela opačnou, kdy cítím naléhavost, kdy s něčím nemohu přestat, kdy chci naléhavě stoupat vzhůru.

Ve chvíli, kdy si lehnu a cítím kontakt většiny mého těla se zemí, mám najednou možnost lépe vnímat, co se ve mně děje. Doslova mohu ucítit svoje pozadí, tu část těla, na kterou ani nevidím. Vnímám nepatrné cukání ve svalech končetin, slabou bolest uprostřed hrudníku, napětí v ramenou. Sotva si to uvědomím, prodlouží se mi dech a zpomalí srdeční tep. Svaly přestanou cukat, žebra se roztáhnou, ramena se uvolní.

Současně s tím přichází i jiné myšlenky. A často právě ty, které byly ještě před chvílí na pozadí. Uvědomuji si souvislosti toho, co dělám, o co se snažím, všímám si, že jsem dlouho nepil nebo že potřebuji na záchod.

Ale vůbec to není tak, že bych utíkal od nepříjemných povinností "tam nahoře". Pouze se "tady dole" dostávám do jiného kontaktu se sebou, proměňuje se můj vnitřní dialog, přicházím na nové souvislosti, získávám nové podněty. Někdy zjistím, že to, co dělám, vlastně tak akutní není, ale jindy si uvědomím, že to je opravdu priorita a všechno ostatní teď musí jít stranou. Zvednu se a makám.

Abych byl upřímný, tak já se vlastně své cílevědomosti nechci úplně zbavit. Dokonce si nemyslím, že je to možné, svým způsobem ji mám vtisknutou do těla. Nehodlám totálně obrátit svůj život a meditovat. Pořád chci za něčím jít, o něco usilovat. Baví mě to.

To, čeho se snažím zbavit, je ten tísnivý pocit naléhavosti, který jde s těmito tendencemi ruku v ruce, stejně jako přesvědčení, že je třeba využít každou vteřinu života pro budoucí úspěch. Pamatuji si, že když jsem jako kluk ležel v neděli ráno v posteli a na tenisový kurt se mi vůbec nechtělo, můj táta říkal: "Když chceš něčeho dosáhnout, musíš tomu taky něco obětovat".

Tímto obětavým přístupem už ničeho dosahovat nechci. Ale chci ten přístup pozorovat, asi tak jako bych pozoroval starého kámoše. To mě začalo dost bavit.