TABLET: ČLEN RODINY

Zatímco v českých školách se schyluje k plošnému zákazu mobilních telefonů*, v naší rodině jsou digitální technologie vítány. A chováme se k nim hezky, uctivě, jako by to byli domácí mazlíčci.

Každý v naší tříčlenné rodině máme samozřejmě telefon, přičemž ten můj kontroluje zbývající dva. Pak taky máme tablet a ten v podstatě nepatří nikomu. Koupil jsem ho já, ale čas s ním tráví hlavně děti.

Nicméně domluva je taková, že tablet bude u nás především odpočívat. Když už s ním chceme něco dělat, je třeba k tomu mít důvod.

V praxi to vypadá tak, že chci po holkách, aby mi, když si chtějí vzít tablet, odpověděly na tři otázky:

1. Co chceš na tabletu dělat?

2. Jak dlouho to budeš dělat?

3. Co budeš dělat potom?

Přiznávám, že k první otázce („Co chceš na tabletu dělat?“) mě inspirovaly workshopy holotropního dýchání a komunitní setkání s psychedeliky, kterých jsem se účastnil. Tam je zvykem, že všichni na začátku sdílíme svůj „záměr“, tedy s jakou nadějí nebo očekáváním jsme na setkání přišli.

Výstupy z tohoto sdílení jsou samozřejmě dost jiné u nás doma a někde na retreatu. Zatímco při holotropním dýchání může být záměrem třeba „prozkoumat vztah s tátou“, „porozumět svému strachu“ nebo „zpracovat rozvod“, moje děti odpovídají: Roblox, Brawko, pouštět písničky, koukat na Netflix nebo najít návod na výrobu origami.

Záměr se přitom nesděluje proto, aby ho někdo hodnotil, takže ani já se nestavím do pozice někoho, kdo primárně schvaluje nebo posuzuje, co se dítě chystá dělat. Jde jen o to zvědomit si, co jdu dělat, a pojmenovat to. Vyslovit nahlas, k čemu chci tuhle zkušenost využít.

Druhá otázka („Jak dlouho to budeš dělat?“) je inspirována podobnou oblastí. Ať už si chceme dát jakoukoliv drogu, od kofeinu po LSD, je dobré hlídat si dávkování. U spousty drog je to doslova životně důležité. Kromě toho nám to také posiluje vědomí vlastní kontroly, což je možná nejlepší prevence závislosti.

Třetí otázka („Co budeš dělat potom?“) vyplývá ze zkušenosti, že poté, co dítě odloží tablet, se mu často nechce nic dělat. Je to stav určitého vyčerpání, kdy nic nevypadá dostatečně atraktivně. V angličtině se tomu říká fatigue. Po hodině strávené v barevném online světě je těžké vrátit se zpět a ještě těžší je vymyslet, co dál.

Ale když si už děti předem řeknou, co budou dělat poté, co na tabletu skončí, vrací se jim do offline světa daleko lépe. Obzvlášť pokud to není nic vyloženě nepříjemného. A tak je podporuju, aby si jako první aktivitu po návratu zvolily spíš malování nebo skládání puzzle než učení.

Sdílel jsem tuto zkušenost i na červnové konferenci kolaborativně-dialogické praxe v Bratislavě, kterou pořádal ICCP Network, odtud také pochází obrázek výše. Chtěl jsem tím dokumentovat hlavní myšlenku své plenární přednášky, že v sociálních vědách a v pomáhajících profesích je užitečné uvažovat nejen o vztazích mezi lidmi, ale o vztazích skrznaskrz celou planetou. S auty, rostlinami, psy, kočkami, s tabletkami i tablety.

Nejnovější brněnský výzkum o digitálním návykovém chování přinesl zajímavé zjištění. Nejde ani tak o to, kolik času s technologiemi strávíme, jako o to, čemu se na nich věnujeme.

Myslím si tedy, že bychom měli přestat s tou dvojnou vazbou, kdy digitální technologie čím dál víc vpouštíme do svých životů, ale dětem je zakazujeme.

Obdobně jako u drog je možná rozumnější zaměřit se spíš na vztahy, které s tablety a tabletkami navazujeme. A čím dřív se děti začnou v těchto vztazích orientovat, čím dřív si dokážou zvědomit, co od těchto vztahů chtějí, tím lépe.

*Můj článek k tématu zákazu mobilů ve školách zde: https://hlidacipes.org/jak-zit-s-mobily-ve-skolach-lepsi-rozumna-regulace-nez-tresty-za-videa-pod-lavici/